Proč nám určité situace berou jistotu a dávají pocit, že nemůžeme dýchat, mnohdy žít?

19.10.2020

Kolikrát jsem si říkala, proč nás život v některých chvílích dokáže srážet na kolena. Proč ty chvíle přichází ve chvílích, kdy jsme šťastni. Proč nás ty chvíle chtějí pohřbít zaživa, kdy si můžeme oči vyplakat a zůstává velké prázdno a díra do nekonečna.

Nevím. Děje se to asi proto, aby každý z nás pochopil, že život není jistota, ani nalajnovaná čára, po které můžeš jít bez obav. Že je sice krásnou, ale tvrdou realitou a my musíme být pořád v postřehu a každý den vnitřně počítat, že se určité věci mohou stát. Jinak, než si přejeme.

Na jednu stranu je myšlenka základem všeho dění v našem životě a na druhou stranu jsou to věci (situace), které nás umí porazit, protože je buď nečekáme, nebo nechceme přijmout do svého života. O těch věcech (situacích) víme, ale nepřipouštíme je. Bráníme se tomu v myšlenkách, protože se bojíme. Jsou to myšlenky šílené, tragické a depresivní a je logické, že jim nechceme dovolit přijít a stát se. Když víme, že jsme tak zranitelní.

Málokdo z nás připustí, že může být sám, když má úplnou a fungující rodinu. Že věta: "Lásko, miluji tě.", může být věta poslední a to navždy. Potlačujeme vědomí, že existuje nevěra, nemoci, nehody, nespravedlnost, neznámo, nejistota, nenávist a plno dalších nechtěných situací, které nám do života vstupují bez pozvání.

Každá ztráta nás moc bolí. Může jít o partnera, děti, rodiče, sourozence, přátelé, známé, sousedy, zvířátko. Ale také může jít o zdraví, práci, bydlení, finance. Když ta věc přijde, přestáváme na určitý čas fungovat. Jsme nevysvětlitelně smutní. Cítíme prázdno. Přepínáme na autopilota, kdy žijeme a zároveň nežijeme. Jsme v té chvíli jako automaty bez duše, protože duše, když trpí, tak nechce žít.

Řešení? Těžko radit, když jsme jen zranitelní lidé. O to je vše složitější, že snaha přijmout zlé věci do života narušuje náš vnitřní systém, který se tomu brání. My toužíme po jistotách, chceme být šťastni.

Umění přijmout smrt a jiné věci je mnohdy nad naše síly. Už jen myšlenka nám vhání slzy do očí a svírá hruď. Smířit se s něčím takových, co naše tělo a podvědomí odmítá, vyžaduje obrovskou snahu a energii.

Myslím, že se na to nejde úplně připravit. Jediné, co můžeme udělat (například ve vztazích, v rodině, v přátelství) - žít každý den, jako by byl náš poslední. Dát do toho všechno. Nic a nikoho nepřehlédnout. Objímat se navzájem, mluvit a nehádat se, nekřičet, všímat si i maličkostí. Důležité je vyjadřovat těm, na kterých nám záleží hlubokou lásku, dávat ze sebe vše krásné. Je potřeba vychutnávat si chvíli, která zrovna je a není ničím narušená. Aspoň, budeme vědět, že jsme pro to udělali a řekli vše. A nebude nás mrzet, že jsme to nestihli.

Na závěr použiji slova, která řekla Matka Tereza :

"Život je šance - využij ji

Život je krása - obdivuj ji

Život je blaženost - užívej ji

Život je sen - uskutečni ho

Život je výzva - přijmi ji

Život je povinnost - naplň ji

Život je hra - hrej ji

Život je bohatství - ochraňuj ho

Život je láska - potěš se s ní

Život je záhada - pronikni ji

Život je slib - splň ho

Život je smutek - překonej ho

Život je hymna - zpívej ji

Život je boj - přijmi ho

Život je štěstí - zasluž si ho

Život je život - žij ho."


(zdroj obrázku: pexels.com, zdroj citátu: citaty.net)

Článek byl publikovaný na zenysro v roce 2018